Jmenuji se Katka a jsem aktivizační pracovnice na oddělení A. Ráda bych vás seznámila s jednou z mnoha obdivuhodných dam, jež v našem Domově žijí – a já mám tu čest být maličkou součástí jejich života.
Paní Jarmila Zahradníková se narodila 21. 10. 1921 ve Vamberku a v našem Domově žije více než 9 let. A ano, počítáte dobře – před pár dny oslavila své 105. narozeniny. Zajímá vás, jak tráví dny?
Paní Zahradníková je velmi aktivní jak v rámci svého pokoje, tak celého domova. Můžete ji potkat v jídelně, kam dochází třikrát denně, na akcích i na keramice – tedy pokud máte štěstí a není zrovna někde na výletě s kamarádkou nebo na návštěvě rodiny. Původně jsem měla v úmyslu s paní Zahradníkovou vést rozhovor o jejím životě, ale zjistila jsem, že takový článek by byl dlouhý jako kniha. A tak vám nabídnu jen malé nakouknutí.
Pátek 9. 10. 2026
Je slunečné ráno a já ťukám na dveře pokoje paní Zahradníkové, abych se ujistila, že platí naše domluva a že mám objednat taxi. Dnes totiž plánujeme zajet do Strašnic, kde má paní Zahradníková trvalé bydliště, aby se zúčastnila komunálních voleb.
Obvykle volí v našem Domově, ale na komunálky nelze vyřídit voličský průkaz – a paní Zahradníková volit chce. Jak sama říká, jsou to její poslední volby v životě. Při pohledu na tuto dámu se mi tomu nechce věřit.
Paní Zahradníkovou znovu navštěvuji čtvrt hodiny před příjezdem taxislužby. Klientka se připravuje na odjezd a kontroluje, že má vše potřebné s sebou. Taxikář poté, co ho požádám o naložení chodítka, vystoupí, chodítko zkušeným pohybem složí a vloží do kufru, zatímco my nastupujeme do auta. Během cesty si povídáme – a než dojedeme, už víme, že taxikář bydlí kousek od Domova, a máme jeho vizitku pro případ, že bychom chtěly zase někam vyrazit.
U volební místnosti zjišťujeme, že ani vchod do školy není bezbariérový – a navíc ve Strašnicích dnes také strašně fouká. Navrhuji možná řešení, ale klientka zavelí „tak jdeme”, stoupá si k zábradlí a já se rychle řadím k jejímu druhému boku, abych ji podepřela. Výstup je náročný, ale když okolní lidé vidí odhodlání naší klientky, okamžitě nám začínají pomáhat – za což jim obě srdečně děkujeme.
Klientka sice má potíže se zrakem, sluchem a třesem rukou, ale zdárně zvládneme odvolit a čeká nás cesta zpět. Protože je ale škoda nevyužít „načaté odpoledne”, vyrážíme hromadnou dopravou.
Nechávám se dovést na tramvajovou zastávku a výběr spoje nechávám na klientce. Cestou se bavíme o chytrých telefonech, internetu a sociálních sítích – klientku to zajímá a srovnáváme dobu jejího mládí s dneškem. Obě se rády dozvídáme nové věci, takže máme pořád o čem mluvit.
Dalším bodem naší cesty jsou Olšanské hřbitovy. Nikdy jsem tu nebyla a paní Zahradníková mi chce ukázat Palachův hrob. Vypráví mi, jak na něj v keramice vyrobila před pár lety svícen – ale někdo ho vzal.
Celou cestu nás sleduje malá černá veverka, která hopká z hrobu na hrob, jako by byla zvědavá, kam jdeme. Doprovází nás i na zpáteční cestě.
Vracíme se na tramvajovou zastávku. Tramvaj má zpoždění – a navíc přijíždí vysokopodlažní. Navrhuji, že počkáme na další, ale paní Z. (budu teď jméno zkracovat, aby se mi sem vešlo více zážitků) opět zavelí, odkládá chodítko a přistupuje ke dveřím. Opět se natáhne mnoho pomocných rukou, které nás vtáhnou dovnitř, a pro obě se hned uvolní místa k sezení. V dnešní době trochu zázrak.
Paní Z. si s lidmi vesele povídá. Jedna cestující veze dort synovi, který slaví 17. narozeniny – a paní Z. jí sdělí, že jí bude za pár dnů 105 let. Paní Z. je přirozená a bezprostřední a lidi to k ní přitahuje. Na Ládví máme opět dost pomocníků, abychom bezpečně vystoupily – a čeká nás poslední bod programu před návratem do Domova: návštěva cukrárny.
Paní Z. mi vypráví, že sem chodí často s vnučkou na dortík nebo na křidélka.
Během dne se dozvídám, že paní Z. peče skvělý tažený štrůdl, jehož recept se v rodině dědí po generace – a že by ho ráda upekla, protože zrovna má jablíčka z jejich zahrady. Už máme plán na další týden.
A tady příběh nekončí. Má pokračování.